Metoda KUBY a pobyt ve TMĚ se dají dobře kombinovat. Rozšiřovat své vědomí metodou KUBY můžete každý den. Každý den si můžete najít chvíli pro sebe, spojit se se svojí intuicí a psát. Můžete tak aktivovat svoje sebeléčebné schopnosti. Do tmy každý den nemůžete. Ale když si to na pár dní či déle dovolíte, o to intenzivněji můžete pokročit ve svém procesu. Ve tmě máte 24 hodin denně jenom pro sebe a žádný vnější podnět vás nemůže vyrušit.

Zde je moje osobní zkušenost:

Metodou KUBY jsem řešila pro mě náročný projekt a nedařilo se mi nalézt to správné Přepsání Obrazu bolesti. Měla jsem časový tlak na vyřešení projektu, termín mojí osobní „zkoušky“ se blížil. I to byl jeden z impulzů mojí cesty do tmy. Potřebovala jsem projekt definitivně dořešit. Během pobytu ve tmě se mi Přepsání mezi bděním a spaním skládalo samo, krok po kroku, krásně to plynulo. Ve tmě se dá nádherně psát. Jenom číst a reflektovat přečtené musíte až doma. Ve stavu alfa a ve spojení se svojí intuicí jsem tam byla prakticky neustále. Nebylo tam nic, co by mě z nich vyvedlo. Jenom spánek. Ten ovšem proces ještě prohloubil a posunul ho zase o krok dál. Ocitla jsem se mimo čas a prostor. Šla jsem stále kupředu a prožívala to naplno. Kromě mojí vlastní mysli nebylo nic, co by mě mohlo vyrušit. Prožitky ve tmě byly nesmírně silné. Přišly i pochybnosti, také velice silné. Pochopila jsem, že i pochybnosti jsou součástí procesu. I ve tmě. Ale ty mi přece nemůžou vyřešení mého projektu (problému) překazit.

Pro ty z vás, se kterými to zarezonovalo a chtějí se do tmy vypravit, ráda s Vámi nasdílím svoje zkušenosti:

Zde jsem byla já: http://www.tma-semily.cz/. Toto krásné místo u Semil mohu jen doporučit, zejména z těchto důvodů: individuální a citlivý přístup Aničky a Andreje, krásná energie zděného domečku, nádherné a tiché prostředí uprostřed přírody a vynikající domácí strava.

Příběh z mého prvního pobytu ve TMĚ u Aničky a Andreje

Jednoho rána mi přišel silný impuls jít do tmy, a to včetně termínu, který byl přesně za měsíc, abych to logisticky zvládla s hlídáním dětí a abych se včas připravila na důležitý termín svojí osobní „zkoušky“ k překonání svého vlastního stínu. Všechny „tmy“ byly plné. Pochopila jsem, že zima je pro pobyty ve tmě nejvytíženějším obdobím. Nahlásila jsem se všude jako náhradnice, ale říkali mi, že pravděpodobnost uvolnění termínu je hodně malá, všichni už to mají zaplacené. Za týden mi napsala Anička, že jí paní odřekla termín – přesně v tom termínu, který jsem požadovala😊. Neuvěřitelné! Zázraky se dějí a já pochopila, že opravdu mám jít do tmy. Od té chvíle jsem se začala na pobyt intenzivně připravovat. Příprava se děla sama od sebe v mojí hlavě bez mého přičinění. Působilo již vědomí toho, že tam půjdu. Těšení převážilo obavy. Měla jsem dva největší záměry, proč chci do tmy jít:

• Totální restart harddisku (myšleno mého mozku), který jsem si přetížila tak, že přestával fungovat. Cítila jsem, že potřebuju přejít na novou vibraci, do života v plynutí, lehkosti, bez toho, abych byla neustále na příjmu a ve střehu – jak pro svoje děti, tak pro svoje klienty.
• Potřebovala jsem si dořešit svůj „projekt“ (problém), který se mi nedávno otevřel, kdy se mě zmocnil můj vlastní démon, můj největší stín. Blížil se termín mojí osobní „zkoušky“ a já si chtěla být jistá, že ji zvládnu. Tma mi přišla jako ideální pojistka toho, že to zvládnu.

I přes pečlivou přípravu a těšení se na tmu se dostavila nervozita – krátce před příjezdem k Aničce. U ní v altánku při moc milém povídání s ní a jejím mužem Andrejem jsem cítila, jak velké obavy se mě zmocňují. Zvládnu to? Splní to má očekávání, která si mimochodem už zakazuju před čímkoliv mít? Při příchodu k domečku, mému bydlišti na následující dny, se mi zatajil dech a vhrkly mi slzy štěstí do očí: „Tady chci bydlet.“ To místo mě učarovalo svojí energií a následně i příchodovým rituálem od Aničky. Finská sauna s koupáním v ledovém bazénku byla vynikajícím přechodem z „chronosu“ (času měřeného mým vypnutým mobilním telefonem) do „kairosu“ (být ve správný čas na správném místě, tzv. čas na něco). Po sauně a důkladném seznámení se s interiérem mého nového bydlení ještě za světla jsem si přenesla připravenou polévku do svojí nové ložnice a zhasla si světlo na další dny. První jídlo po tmě. Po něm jsem okamžitě usnula. Během první noci jsem se probudila a usnula snad ještě 10x, chtěla jsem se vždy podívat na hodiny, kolik je, ale žádné tam nebyly. Ztratila jsem ponětí o čase, netušila jsem, zda jsem spala vždy 5 minut nebo 5 hodin. Po prvním probuzení se mě zmocnil strach. Necítila jsem čerstvý vzduch a pocítila obrovské obavy, zda to bez pobytu na čerstvém vzduchu následující dny zvládnu. Pustila jsem si větrání a strach zajedla kukuřičnými suchary. Pak už byl svět opět v pořádku a já znovu usnula. Tma je v domečku opravdu černočerná. Taková se v běžném životě nevidí. Každý den jsem čekala, že po otevření dveří do koupelny, nebo alespoň dveří do předsíně, uvidím světlo. Nestalo se. Mezi bděním a sněním jsem v mysli pracovala na svém projektu (problému), po každém probuzení se mi postupně objevovala nová řešení, nové dílky do mojí skládanky. Nechápala jsem, jak krásně to plynulo. Průběžně jsem si vše zapisovala. Jak může takové psaní ve tmě vypadat, když nepíšete vědomě a podlehnete lenosti, přikládám v obrázku. Každým dnem bylo moje písmo méně a méně čitelné a často jsem psala na jeden řádek několikrát za sebou a přes sebe. Tím se staly některé pasáže mého Psaní naprosto nečitelné, jistě ne náhodou. Někdy jsem koukala do tmy, jen jsem přitom byla a zjevovaly se mi světelné obrazce. Bylo to jako v kině, připomínalo mi to promítání diapozitivů, nádherné obrázky, často z přírody. Pak přišla myšlenka a bylo to pryč. Opět černočerná tma. Šla jsem se protáhnout, zahrát si na tibetskou mísu, zvonkohry, didgeridoo. Šla se omýt či osprchovat. Vždy jsem už vyčkávala příchod Aničky a jídlo si velmi užila. Bylo vynikající, balzám pro moje tělo, rozpoznávání chutí a vůní. Po každém jídle jsem vždy okamžitě usnula. Ve tmě jsem se stále ztrácela. Nejenže se ztratil čas, ale ztratil se i prostor. Byl sice malý, mimo postele v mé ložnici byl volný prostor zhruba 2×2 m, přesto jsem pořád musela vše ohmatávat, často sáhla vedle, než jsem chtěla. Byla jsem ráda, že jsem se na začátku před saunou s prostorem důkladně seznámila, uložila si věci na své místo, vyzkoušela si sprchu. Po sauně jsem si ještě za světla pohledem zopakovala, kde co mám, a ve tmě pak vše ukládala na své místo. Jen tak jsem byla schopná vždy rychle najít to, co jsem potřebovala. Někdy je opravdu důležité mít věci na svém místě, obzvláště když nic nevidíte😊. Po 2 dnech jsem už jenom „byla“. Ležela a zírala před sebe. Třetí den přišla krize. Vlastně i ve sportu i jiných oblastech se říká, že třetí den je krizový. To platilo i u mě. Přišly obrovské pochybnosti. Všechno, co se mi předchozí dny tak krásně poskládalo, jsem zpochybnila. Nic už nedávalo smysl. Dokonce ani Anička s jídlem nepřicházela. Začala jsem pochybovat i o tom, jestli Anička ten den vůbec s jídlem dorazí. „Vždyť už přece dávno musí být odpoledne!“ Nakonec přece jen přišlo ťukání a s ním i Anička. S ní pro mě přišel zlom – svět už byl zase v pořádku. Pochybnosti se rozpustily a zůstala jen láska. Všechna nalezená řešení z předchozích dní už zase dávala smysl. Pak jsem si to už jenom užívala. Tento den jsem si hodně zpívala. Tma byla stále černočerná. Byla jsem v lenosti, víceméně pořád jen ležela. Jen občas jsem koukala na „diapozitivy“ promítané přede mnou. Poslední noc. Spala jsem dobře. Několikrát jsem se vzbudila a občas bděla, opět spousta snů. V 6:30 hod. mě Anička vzbudila. Oblékla jsem se a vyšla ven. Uviděla jsem světlo – dočkala jsem se. Byla to nádhera! Motala se mi z toho hlava. Šla jsem se projít za Sluncem. Pozorovala jsem nádherný východ slunce a výhled na Krkonoše. Proběhla srnka. „Bože, to je nádhera!“ Byl nádherný zimní den, země byla namrzlá. Vrátila jsem se zpět, pozdravila se se zvířaty na zahradě Bokotejových a pozorně si je prohlédla a poslouchala jejich zvuky. Sbalila jsem si věci, šla se smočit do ledového bazénku vedle sauny, poslední sprcha a loučení s domečkem. S Aničkou jsem se pak nasnídala v altánku a dlouho jsme si povídaly. Bylo mi blaze. Rozloučila jsem se s Aničkou a Andrejem a vyrazila na cestu domů. Byla jsem zmatená. Nemohla jsem najít mobil, který jsem ještě před chvílí držela v ruce. Zjistila jsem, že mám hodinu zpoždění a že nestihnu, co jsem chtěla stihnout. Řídila jsem jasně a bystře, ale zároveň jsem stále byla mimo čas i prostor, pro běžného smrtelníka tedy lehce mimo. Den plynul hladce, i když jsem v něm už odpoledne řešila spoustu věcí s dětma. Uchovávala jsem si svůj vnitřní klid. Večer po příjezdu jsem v sobě měla takový vnitřní klid jako ještě nikdy v životě. Věděla jsem a vím, že vše je a bude vždy v pořádku, v lásce a harmonii ❤️. Na závěr ještě zmíním, že tma má i svá negativa. Například: není dobrá na pleť – vytvořila se mi spousta beďarů a ještě pár hodin po tmě jsem byla bledá jako smrt. Pořád pro mě ta černočerná tma zůstává zároveň i trochu děsivá. Jsem vděčná, že žiju ve světle, na čerstvém vzduchu a ve svém těle. I k tomuto zjištění mi posloužila právě tma. S láskou a pokorou Mirka Veselá, 27. 2. 2024